Na jedno použití - Toujours pur. Jamais autre.

Regulus se rozhlédl a poté vzal za kliku velkých, starých dveří. Rychlým krokem vstoupil do tmavé chodby a tiše za sebou zavřel. „Bellatrix?“ jeho hlas se jako ozvěna rozlehl celým domem.Chvíli počkal. Nic. Buďto vzala sestřenka roha, nebo jeho návštěvu neočekávala.
Bez rozmýšlení se chytil zábradlí a vystoupal po kamenných schodech.
Sotva stačil zareagoval, ucítil mezi lopatkami ostrý hrot hůlky.
„Black?“ podivila se Bellatrix a sklopila hůlku.
„Jdeš mě varovat... ?" naklonila hlavu a lehce našpulila černé rty. „Jestli si myslíš, že jsem tak hloupá, abych... "
„Ne, Bell, " zakroutil hlavou a mávnutím hůlky vykouzlil stůl o dvou židlích. Na jednu z nich se vyčerpaně posadil.
"Poslal mě sem Malfoy." vysvětlil rychle. Žena naproti němu se také posadila a upravila si hřívu vraních vlasů. Na tváři se jí objevil nepatrný úsměv, hned však zase zmizel.
„ Na Lucia byl vždycky spoleh... " poznamenala. „ Dobře, tak k věci: V jedné vesnici poblíž Hartshillu, jsme narazili na mudlu, který byl podle všeho svědkem jednoho neškodného incidentu. Chápeš, musíme za sebou alespoň trochu zamést stopy... “ řekla nevrušeně, upírajíc oči někam na protější stěnu.
„ Ty seš volnej, mohl by ses tam stavit,ne?“
Nebyla to otázka, ale rozkaz. A úsměv, který vzápětí nasadila, taky nebyl příliš věrohodný.
„ Jasně, “ přikývl. Jak jinak.
Bellatrix vyčarovala dvě sklenky a láhev průzračné, nafialovělé tekutiny. „Tak se spolu ještě napijem, ne?“ nadhodila a pozvedla sklenku: „Na Pána Zla “
„ Na Pána Zla... “ zopakoval Regulus a jedním douškem sklenku vyprázdnil.
Vzápětí toho zalitoval. Hrdlo se mu sevřelo hořkostí.
„ Nechutná? “ rozesmála se s hraným údivem a vstala.
„Dobře... a jak se ten chlap jmenuje? “ Regulus taktéž vstal a dopnul si plášť ke krku.
„ Morris. Edgar Morris. “ kývla Bell a s pokrouceným obličejem se napila zbylé tekutiny z láhve.
„ Ale chce to vyhladit celou jeho rodinu, to je ti snad jasné. Regule, já vlastně nic nevím, ale
v Hartshillu je jedna babizna, jmenuje se Aegida. Ta ví všechno, “ mávla rukou a rozesmála se. „ Tak běž, běž už. Kolem domu se to hemží bystrozorama. Půjdu hned po tobě. “

Když vyšel ze dveří, tvrdě se do něj opřel studený vítr. Přitáhl si plášť ještě víc k tělu. S obavou se ještě naposled ohlédl na obrovské dveře, které se za ním s třískotem zabouchly. Co bude dělat s tím jedem, co mu ta zmije dala vypít? A kde má sehnat toho chlapa a dozvědět se od něj to, co mu přikázala... ? Smutně pokýval hlavou.
A policie mu pro to, čím je, nepomůže. Nakonec by skončil v base sám. Sedl si na mokrou lavičku, nepřítomně odkopl tvrdou žvýkačku a složil hlavu do dlaní.
Když se opět napřímil, padla už na Malý Visánek tma. V dálce slyšel vytí vlkodlaka a s ním něčí hlasy.
Bez rozmýšlení vstal a dal se úzkou pěšinkou napříč lesem. Po několika metrech se hlasy vzdálily, což ho povzbudilo vytáhnout hůlku a posvítit si na cestu. Ačkoli se s hrdostí považoval za kouzelníka, kočičí oči, které by viděli v naprosté tmě, mu naděleny nebyly.

Jak se tak brodil smrkovými větvičkami, napadalo ho, že vlastně nemá o čem pochybovat. Ano, udělal dobře že sem šel. Teď už si tím byl jistý. S Bellatrix by se setkal stejně, tak proč před ní utíkat...
Zarazil se, protože za sebou uslyšel neznámy zvuk. Pohotově se otočil a hůlkou si posvítil mezi stromy. Nikde ani noha. Znovu se tedy napřímil a zhluboka se nadechl. Možná byl blázen, ale poslední dobou jakoby ho někdo neustále špehoval.

Cesta se pomalu stáčela do leva. Regulus si vykasal plášť, byl promočený až na kost, aby po té zjistil, že je to k ničemu a cípy pláště znovu spustil k nohám.
Opět uslyšel něčí kroky a dal se do svižnějšího kroku. Teď už nebylo pochyb, že v lese není sám.
Ostatně, ne že by na to nebyl zvyklý.
Možná už je mu souzeno zemřít jako psanec. Jako ten, co se nechal zmámit zlem a když pochopil, co vše by pro to musel obětovat, ucukl.
A mezi dvěma stranami, zlem a dobrem, jestli se to tak dá říct, se hraje těžce.
Byla jen otázka času, kdy se Pán zla rozhodne ho zbavit. Zároveň ti kolem, ho měli za Smrtijeda, kým také byl, což dokazovala nehezká zmije, Znamení zla, které měl vypálené na předloktí.
Asi jako kdybyste si na čelo napsali : Pozor, nesahat, koušu!
Ale tohle bylo tisíckrát horší...

Bože, začínám být paranoidní, ušklíbl se a radši přidal do kroku. Mohl by se přemístit, čímž by se zbavil pláště nasáklého vodou. (Jakkoli se snažil očarovat plášť antizmokovým kouzlem, stejně mu vždy znovu nasákl vodou. Regulus nebyl hrdinský typ, spíš až moc pohodlný... )
Ale vzhledem k událostem nepochyboval, že je kolem Malého Visánku bariéra proti přemísťování- dáreček od ministerstva. Takže ho pochopitelně nenapadlo to ani zkusit, raději si to přeci jenom dojde po svých a za Malým Visánkem se přemístí...
Což znamenalo projít lesem, pak přes hřbitov k vesnici a za ní. Jinou možnost neměl, ovšem.

Z nepřítomné chůze ho vytrhl čísi rozlobenný hlas jen pár metrů před ním...
„Sellersi, nikdo tu není! Můžeme se vrátit zpátky na stanoviště, hlídkujem už tu celou noc kur*a!“
Regulus ztuhl, jakoby mu právě někdo vyrazil dech. Sellerse... To jméno nenáviděl. Všechna ta jména nesnášel. Bystrozorové. Zřejmě dva.A jeden z nich o něm možná věděl.

Sellerse mu něco odpovídal, nemluvil však tak nahlas jako druhý bystrozor, proto mu Regulus nerozuměl. Nicméně ho to ani nezajímalo, pomalu, co nejtiššeji, couval zpátky po pěšině. Ačkoli věděl, že bystrozoři nehledají jeho, ale Bellatrix, na odvaze mu to nepřidalo.
Azkaban nebylo místo, kde by si přál strávit zbytek života. Nevěděl o nikom, kdo by snad chtěl.

Hlasy se po chvíli vytratily úplně. Regulus spěšně odpočil ze stezky a rozběhl se temným lesem ke hřbitovu.
Měsíc mezitím vykoukl zpoza černých mraků, nicméně mu cestu moc neosvětlil. Vytáhnout hůlku se neodvážil.
Noční sprint po tmě nebyl ideál.
Ale pořád lepší než Mozkomorův polibek, ušklíbl se Regulus, udělal poslední krok směrem z lesa a dotkl se černé hlíny hřbitova.

Tady už bylo vidět. Ovšem pohled, který se mu naskytl, když se rozhlédl po hřbitově, ho nijak nepotěšil.
V pravo od něj právě z lesa vycházely dvě postavy. V jedné z nich Regulus okamžitě rozeznal Anthonyho Sellerse, druhý byl zřejmě mezi bystrozory nový přírůstek, nebo ještě Regulus neměl tu čest ho poznat.
No, čest... Regul se ušklíbl. Neměl ani v nejmenším chuť zahazovat se s nečistou spodinou.
Toujours pur.
To bylo ostatně to jediné, na co byl hrdý. Na svou čistou krev.

Nicméně teď, když se díval do očí svým nepřátelům, bylo mu celkem jedno jestli jsou nebo nejsou z mudlovské rodiny. Bystrozory neměl rád, a to všechny, do jednoho. Ostatně, který Smrtijed má rád Bystrozory?

Regulus bezrozmýšlení vytáhl hůlku. Sellerse byl rychlejší a pokusil se ho zasáhnout kouzlem. Minul.
„ Kdo jsi?“ zakřičel Sellerse a seslal na Regula další omračovací kouzlo.
Regulus se otočil a na okamžik se ztratil v lese. Potom už druhého bystrozora odzbrojil a ve vteřině se proměnil v černého zajíce. Oběhl pár kamenných náhrobků a ztratil se Sellersovi z očí.

Není špatné být zvěromágem, usmál se samolibě Regulus. Chválit se ale nemohl, i tak to byl velice podprůměrný výkon.
Regulus se ve vteřině znovu postavil na dvě nohy, obešel ceduli ,Malý Visánek' a přemístil se. Musel začít plnit úkoly. Zabíjet.